Byli jsme s přítelem na dovolené v Chorvatsku v Omiši. Pobyt jsme si chtěli zpříjemnit výlety a rozhodli jsme se i pro lodní výlet na ostrov Brač. Loď startovala z molu v 9:00 hod. Byli jsme v té době na místě. Libovali jsme si, že je nás tam tak třetina a budeme mít loď více pro sebe. Jenže uplynula doba odplutí a my stáli na místě. A stáli jsme a stáli. Asi po 20 min. k naší lodi dojel autobus a z něj vystoupilo snad na 50 lidí a vrhli, se k nám na loď. A protože tam nebylo dost místa, tak se nasomrovali snad na každé volné místečko o velikosti 10 cm. No nic, měli to domluvený a kapacita zřejmě nebyla překročena.
Jenže příteli se to nelíbilo a začal pokřikovat něco v tom smyslu: „Co tu ti opozdilci chcou, proč je máme někam pouštět apod.“ Dojeli jsme na Brač. Tak krásná, oblázková pláž a teplá voda…Hned se mi chtělo do vody. Takovou jsme v Omiši neměli…Ale ne, musí se jít po památkách. Tak jsem s přítelem doslova „běhala“ po všech pamětihodnostech města Supetar. A pak nalodění a jízda do města Postira. Cestou jsme k jídlu dostali grilované ryby. MŇAM ty byli dobré. Až tak, že příteli porce nestačila. A tak snědl veškeré zbytky, co nechali spolucestující na stole. A téměř,čekajícím rackům, nic nenechal.
Dojeli jsme do Postira. Přítel chtěl opět velkou rychlostí běhat po památkách, což jsem už odmítla. A tak šel sám. V klidu jsem si prošla nábřeží a byl zde čas odjezdu. Byla jsem na místě. A přítel… nikde. Všichni už začali být nervozní a já také. 10 min. od odjezdu a přítel nikde. Chtěla jsem říct, ať odjedou, že to přeplavem. Přítel před tímto výletem měl totiž několikrát nápady, že poplavem na protější stranu, což právě byl ostrov Brač. Tak konečně by se mu to jeho přání stalo. Jenže nevím, jestli bych to zvládla. Je to přece jen kus… A s těmito myšlenkami jsem čekala na molu, všichni už naloděni a přítel nikde. Asi po 25 min od doby odplutí se vynořil. Hurá, nemusím plavat a povezu se. Přítel své zdržení vysvětlil tak, že narazil ve svém pátrání po památkách na zeď, kterou nedokázal překonat a vracení se ho stálo hodně času.
No nic z našeho romantického výletu jsem byla už tak zničená, že jsme jen na lodi seděla a popíjela víno. Ještě více mne dorazila slova neznámé paní, která řekla příteli ukazující na mne: :“A buďte na ni hodnej“. Když jsme se vrátili do Omiše, zatáhla jsem přítele do pizzerie a objednala 2 velké pizzy, i když přítel protestoval. Zdůvodnila jsem mu nesmyslnou objednávku tím, že když měl na lodi takový hlad, že musel dojídat ryby všem spolucestujícím, tak ať se konečně pořádně nají. A poté jsem odešla na WC. Byla jsem to hodněěě dlouho. Přítel už na mne klepal. Bylo mi hrozně blbě. Vrátila jsem se ke stolu. Číšník donesl 2 velké pizzy. Mě bylo hrozně zle a přítel řekl, že nebude.
Nechali jsme si tedy pizzy zabalit a vydali se k apartmánu. Cestou mě nevolnost přepadla v době, kdy jsme šli přes most. Pomoc byla snadná, stačilo se jen naklonit a b….Jenže mi přitom spadl, klobouček z hlavy. Nevím, jak to přítel dokázal, ale oběhl most a na druhé straně se vrh do řeky. A ejhle chytl ho. Pak jsme šli přes přechod. Já si v pytlíku nesla oblázky z Brače a na přechodu se mi pytlík přetrhl. Přítel mě usadil na lavičku na druhé straně a pobíhal mezi auty, aby mi posbíral oblázky. A skutečně, některé zachránil a já si je dovezla domů. Mám je až do teď. Jen s přítelem jsem se po čase rozešla a našla jsem jiného a sním mám rodinu. A jsem šťastná. Jen na přítele a na dovolenou v Omiši nikdy nezapomenu. Bylo mi tam hrozně, ale jsou to vzpomínky na celý život a nyní se nad nimi již jen usmívám. 🙂
