Klášter Premonstrátů – Teplá

 

Klášter premonstrátů Teplá byl založen mezi léty 1193 až rí 1197 českým dvořanem Hroznatou Tepelským. Ten sem uvedl z pražského Strahova řeholníky řádu premonstrátů, založeného roku 1120 magdeburským biskupem, sv. Norbertem z Xanten. Velmož obdržel toto území kolem tržní osady Teplá od panovníka ke kolonizaci a zabezpečení západní hranice českého státu. Zakládací listina z března roku 1197 je cenným dokladem prvního českého soukromého šlechtického zlistinění.

 

Hroznata, syn pravděpodobně přemyslovského levobočka Sezemy a jeho manželky Dobroslavy Černínové, byl scestovalý šlechtic, který se zúčastnil 3. křížové výpravy, ale po jejím rozchodu u Říma založil s povolením papežů Celestina III. a Innocence III. mužský premonstrátský klášter Teplou a po roce 1202 jeho ženský protějšek Chotěšov. Po ztrátě syna a manželky vstoupil Hroznata do řádu a stal se správcem klášterního majetku, který mu věnoval. V této funkci byl v květnu 1217 zajat chebskými rytíři, kteří byli nepřátelé kláštera.

Jelikož nesložil požadované výkupné, byl umořen ve vězení hlady dne 14. července téhož roku. Klášter jeho tělo vykoupil a pohřbil v klášterním kostele před hlavním oltářem, jak to bylo pro zakladatele obvyklé. Hroznatův kamenný sarkofág dodnes svědčí o honos-nosti jeho pohřbu. Po Hroznatově smrti se vyvinula k jeho osobnosti zbožná úcta jako k mučedníku pro spravedlnost. Jejím vyvrcholením bylo prohlášení světce blahoslaveným roku 1897 a o sto let později patronem plzeňské diecéze. Dnes jsou jeho ostatky uloženy v kapli vlastního patrocinia a ve výroční den jeho smrti do kláštera putují političtí vězňové z období nacismu a komunismu. Tepelský klášter se na 800 let stal centrem kultivace kraje po stránce duchovní, kulturní i hospodářské. Klášterní kostel se stal od 13. století rodovým pohřebištěm pánů z Gutštejna, kteří byli Hroz-natovými příbuznými a měli ve znaku rovněž troje jelení paroží. Dále se odštěpily rody pánů z Vrtby, z Bělé, z Pušperka, z Krašova a z Krašovic. Donátory byli rovněž páni ze Žeberka. V pohnuté klášterní historii se střídala období vzestupů a pádů. Klášter šestkrát vyhořel. Roku 1278 byl poprvé vypleněn. Roku 1381 podlehli řeholníci i okolní české obyvatelstvo moru, což opat Bohuš z Otošic (1384 – 1411) řešil povoláváním německých kolonistů. Počátkem 15. století proslul jako bibliofil (objednavatel známého Sulkova misálu) a válečník chotěšovský probošt Sulek z Riesenburku (1386 – 1412). V první třetině století sice klášter ušel husitskému zpustošení, ale roku 1467 jej vyplenila okolní šlechta odplatou za to, že opat byl stoupencem krále Jiřího z Poděbrad.

Ve druhé polovině 15. století vynikla kulturní osobnost opata Zikmunda Hausmanna (1458 – 1506), který upevnil klášterní hospodářství zakládáním rybníků a těžbou stříbra. Proto si mohl dovolit obohatit klášterní knihovnu objednávkami nákladných liturgických rukopisů v Magdeburku a koupěmi prvotisků při svých cestách do Bavorska a Itálie. Knihovna za něj dosáhla počtu 700 svazků a rovněž založil knihvazačskou dílnu. Od tohoto období se začalo Tepelsko poněmčovat přílivem horníků. V 16. století klášter  zápasil s rozkladným vlivem luteránství a poddanskými nepokoji. Opat Jan Kurz (1535 – 1559) vedl teologické polemiky s Martinem Lutherem, v Teplé založil špitál a proslul rozsáhlou charitativní činností. Roku 1549 byl klášter těžce zasažen morem. Ve druhé polovině století vynikli mezi opaty bibliofilové a rekatolizátoři Jan Mauskönig (1559 – 1585) a Matěj Gehel (1585 -1596). Nejvýznamějším členem konventu se stal pozdější strahovský opat a pražský arcibiskup (od r. 1612) Jan Lohelius (1549 – 1622). Během třicetileté války byl klášter čtyřikrát vypleněn Švédy. V 17. století zde působili významní klášterní letopisci Václav Schilling (+ 1628) a Alois Hackenschmidt (+ 1683), přítel českého historika B. Balbína. Klášterní anály jsou významným historickým pramenem pro dějiny kláštera i regionu Chebska a širšího okolí západních Cech. Ve druhé polovině století klášter proslul vzornou činností svých kněží a byl zván „semeništěm pastýřů.“ Na přelomu 17. a 18. století se hospodářská situace stabilizovala natolik, že mohl opat Raymund Wilfert II. (1688 – 1724) přikročit vletech 1690 – 1724 kvelkolepé barokní přestavbě konventu podle návrhu architekta Kryštofa Dienzenhofera. Stavbu realizoval jeho polír /. Braunbock, který se v Teplé usadil. Z barokní části je veřejnosti přístupný letní refektář a příležitostně Modrý sál, sloužící konferenčním účelům. Oba jsou vyzdobeny freskami od M. Fuchse z Tischenreuthu z roku 1816. Rovněž kapitulní síň je vedle kostela nejdůležitější součástí kláštera. Probíhají zde volby opatů, skládájí zde sliby noví řeholníci a vypravují se odtud pohřby zemřelých bratří. Je vymalována podobiznami premonstrátských světců z počátku 20. století od A. Wallera. Většina barokního konventu je však kvůli havarijnímu stavu veřejnosti nepřístupná.

Původní románsko-gotick-ou podobu (kromě gotického kněžiště) síňového trojlodí si uchoval pouze klášterní kostel Zvěstování Páně s dominantním dvojvěžím (výška 40 m) v průčelí, vybudovaný v letech 1193 – 1232. Tehdy byl posvěcen za přítomnosti českého krále Václava /., pražského biskupa a císařských i říšských vyslanců. Chrám je dlouhý 65 m, široký 16 m a vysoký 15,5 m. Další vynikající opat, analista a teolog Hieronymus Atnbros (1741 -1767) pořídil v polovině 18. století velkým nákladem vrcholně barokní interiér klášterního kostela od tehdejších předních umělců: hlavní oltář Zvěstování Páně s obrazem od J. P. Molitora, v kněžišti jsou dva obrazy od P. Brandla a obrazy postranních oltářů namalovali /. Kramolín, J. Herzog, A. Schumko a J.A. Erhart z Chebu. Sochařskou výzdobu provedl I. Platzer, mramorářské a kamenické práce na oltářích a kazatelně /. Lauermann a /. Hennefogel. Chórové lavice vyřezal tepelský řezbář T. Pisti Malíř E. Dollhopf vymaloval fresky na kostelních klenbách. Oba vzácné exempláře varhan vytvořil známý tachovský varhanář A. Gartner. V letní sezóně jsou využívány ke koncertům a k nahrávkám duchovní hudby. Především je ale klášterní kostel místem modlitby a veškeré jeho vybavení má napomáhat pozdvižení mysli k Bohu.

Ve druhé polovině 18. století vrcholila společenská prestiž kláštera v osobnosti osvícenského opata Kryštofa hraběte Trautmannsdor-fa (1767 – 1789), který prosazoval školské reformy císařovny Marie Terezie. Jeho světský způsob života však narušil klášterní kázeň a oslabil jeho hospodářství. Opat rovněž vykoupil pozemky pro Mariánské Lázně, které na počátku 19. století začal budovat opat Karel Reitenberger (1813 – 1827), kterého o jejich významu přesvědčil klášterní lékař, který vystudoval s podporou kláštera, balneolog MUDr. Jan Nep. Nehr.

V letech 1821 a 1822 klášter také navštívil /. W. von Goethe, který byl přítel tepelského prefekta na plzeňském klášterním gymnasiu, Stanislava Zaupera (+ 1850), s nímž se zabýval klasickou filologií. Básník také věnoval klášteru sbírku nerostů, kterou nasbíral v okolí Mariánských Lázní.

Celé 19. století byly Mariánské Lázně klášterem s velkými náklady rozšiřování a zvelebovány. Díky těmto investicím se mu pak staly jedním z hlavních zdrojů příjmů vedle velkostatků Teplá a Krukanice. Na tomto základě bylo možno upravit hráze rybníků proti povodním, stavět nové hospodářské budovy, mlýn, pivovar, lékárnu a provozovat rozsáhlou charitativní činnost. Klášter se rovněž významně podíleli na stavbě železnice mezi Mariánskými Lázněmi a Karlovými Vary (1898), zavěr do Teplé telegraf a telefon (1907) a zřídil poštovní úřad se spořitelnou. Výstavba kláštera byla završena počátkem 20. století, kdy opat dr. Gilbert Helmer (1900 – 1944) postavil pro knihovnu a umělecké i muzejní sbírky vletech 1902 – 1907  neobarokní křídlo podle plánů architekta. Schaf-fera prostřednictvím chebského stavitele K. Krause. Klášterní muzeum obsahovalo hlavně sbírky přírodnin z regionu, ale i kuriozity, mince, grafiku a optické či elektrické přístroje, které zhotovil tepelský kanovník Gilbert Beer (+ 1860) a které dokumentují zájem členů konventu o exaktní vědy. Rovněž péče o chudé a nemocné se projevila založením špitálu ve městě Teplé a starobinců v Úterý a Mnichově. Z klášterních lékárníků využívajících minerální prameny k výrobě léčivé, tzv. „Tepelské soli“, vynikli Damián Březina (+ 1740) a Damián Schulz (+ 1792). V Mariánských Lázních klášter vždy dbal na podporu dostupnosti lázeňské léčby i chudým kněžím a obyvatelstvu. Významná je rovněž vzdělávací činnost kláštera. Od středověku v klášteře fungovala latinská škola, jejímž absolventem byl i známý autor staroněmecké skladby Oráč z Čech, Jan z Teplé, zvaný též ze Žatce. Ve městě pak zřídil školu opat Jan Mauskónig (1572). Rovněž domácí teologické učiliště bylo dobrou přípravou pro budoucí kněze a zvláště v 17. a 18. století měla Teplá početné pedagogy i studenty na pražském řádovém učilišti, Norbertinu. Na plzeňském gymnáziu působili i čeští buditelé z řad tepelských konventuálů: fyzik a češtinář dr. Vojtěch Sedláček (+ 1836); fyzik a básník dr. František Smetana (+ 1861), který byl bratrancem známého českého hudebního skladatele; dr. Viktor Heyrovský (+ 1898), strýc akademika Heyrovského, prvního českého nositele Nobelovy ceny; dějepisec a češtinář Hugo Karlík (+ 1894); básník Alfons Jelínek (+ 1914) a překladatel Bible a patristiky Jan Nep. Desolda (+ 1885). Z českých klášterních knihovníků vynikli polyglot a editor Codexu Teplensis Filip Klimeš (+ 1886) i knihovník a muzikolog Václav Vacek (+ 1935).

Z německých vzdělanců je třeba jmenovat historiky Roberta Kóp-pla (+ 1878) autora dějin klášterů Chotěšova a Kladrub, dr. Basila Grassla (+ 1945), Alberta Stáru (odsunut do Německa) a germanisty dr. Gilberta Helmera a dr. Benedikta Brandla (+ 1934) i posledního řeholního knihovníka Milo Nentwicha (+ 1949), který napsal první soupis zdejších rukopisů.

Na počátku 20. století byl klášter na vrcholu svých hospodářských sil a politické moci. Zároveň se na Tepelsku začaly zostřovat německo-české národnostní rozpory, které se nevyhnuly ani bratřím v klášteře. To vše mělo tragické vyústění v období záboru pohraničí, nacistické okupace a době těsně poválečné v odsunu Němců. Včele tepelské kanonie stál vletech 1900 až 1944 významný politik Chebska, dobrý hospodář a známý německý nacionalista, opat dr. Gilbert J. Helmer, který byl nucen hájit práva kláštera u Spojených národů v Ženevě i u mezinárodního soudního dvora.  Opat musel využít svého politického vlivu a známostí, aby klášter zachránil před likvidací. Byl mu však zkonfiskován majetek v Mariánských Lázních, byla v něm zřízena porodnice pro nacistické svobodné matky a tábor ženské pracovní služby. Nedaleko kláštera byl zbudován zajatecký tábor, řeholníci byli hlídáni gestapem a sedm členů tepelské kanonie bylo vězněno. Po obsazení Teplé americkou armádou 6. května 1945 byl klášter zase citelně postihován od československé státní moci jako středisko germanizace. Odsunuté řeholníky nahradilo několik Čechů v čele s převorem Heřmanem-Josefem Tylem (1914 – 1993), který jako vězeň z Osvětimi a Buchenwaldu těžce navracel klášteru jeho poškozenou prestiž. Noční přepad komunistických ozbrojených složek v polovině dubna 1950 však na čtyři desetiletí nezákonně přerušil činnost kláštera.

Zachována byla pouze knihovna a kostel jako památková trasa přístupná od roku 1958 veřejnosti. Vletech 1950 – 1978 se objekt stal sídlem vojenské posádky, která klášter vážně poničila. Následné dvanáctileté období správy objektu plzeňským památkovým ústavem znamenalo další pustnutí areálu z důvodu nedostatku financí a nekvalitní práce socialistických firem.

Klášterní knihovna, druhá největší této kategorie v našem státě, je se svými více jak 100 000 svazky bohatou pokladnicí informací pro odborné badatele. Z toho je 820 rukopisů (45 středověkých kodexů). Knihovna je přístupná studentům i badatelům, neboť premonstráti dbají na své kulturní a vědecké tradice.

V knižním fondu najdeme dvě významná germanika, a to Poeniten-tiale se staroněmeckou modlitbou napsanou okolo roku 830 a Co-dex Teplensis, první překlad Nového Zákona do němčiny vzniklý před rokem 1400. Dále „Vitafratris Hroznatae“ (1259) legendu o zakladateli Teplé nebo modlitební knihu krále Ladislava Pohrobka (1453) a soubor sedmi liturgických kodexů opata Zikmunda z let 1460 a 1491. Rovněž je zde 540 prvotisků (tisků vytištěných do r. 1500) a více jak 600 paleotypů (tisků do r. 1539). Péčí vedení kláštera byly odevzdány do tisku vědecké soupisy těchto nejvzácnějších knižních fondů. Starých tisků vytištěných do r. 1800 je zde okolo 30 000 svazků. Jinak je knižní fond důležitý z hlediska knihovědy (zvláště cenné jsou některé gotické, renesanční i barokní knižní vazby), církevních, řádových a regionálních dějin i vlastivědy nebo balnelologie, např. k dějinám Mariánských Lázní. Pro návštěvníky je přístupný hlavní sál knihovny s novobarokním zařízením a výzdobou z let 1905 – 1908. Nástropní freska pochází od profesora pražské akademie K. Krattnera.

Na knihovnu navazuje muzejní křídlo, kde v chodbě prvního patra našla místo expozice výběru z klášterních sbírek, jež se podařilo restituovat. Jsou zde vystaveny plastiky světců, obrazy a podobizny či biblické výjevy a ve vitrínách předměty užitého řemesla z cínu, pozlaceného stříbra a porcelánu i bohatě vyšívaná bohoslužebná roucha a textilie. Vitrina s vyznamenáními od evropských panovníků svědčí o vysoké společenské prestiži tepelských opatů. Významný je rovněž fragment Goethovy sbírky minerálů, kterou básník nasbíral v okolí a poté daroval klášteru.

Nad oběma schodišti knihovního traktu visí podobizny opatů v časové posloupnosti, tzv. „Series abbatum“, jejichž řada začíná již v kvadratuře. Jsou na nich formou nápisů vyjádřeny jejich zásluhy o klášter. Pod nimi visí menší podobizny chotěšovských proboštů, kteří byli vždy členy tepelské kanonie. Nejvzácnější artefakty, jako je limožská „Hroznatova mísa“ (cca 1200), barokní „Hroznatovo pedum“, opatská berla s výjevy Hrozna-tovy legendy (Cheb 1750), cínová konvice ze 17. století nebo zlacené mešní nádobí, nelze z bezpečnostních důvodů vystavit. Klášter byl řádu navrácen počátkem roku 1990. Od té doby se řeholníci potýkají s obnovou areálu a navracením totalitním zřízením zčásti zničeného nebo rozchváceného majetku. Postupně se daří obnovovat duchovní a kulturní tradice kláštera. Tepelští premonstráti pastoračně spravují 26 přivtělených far v okolí. Do jejich společenství opět vstupují noví kandidáti. Pořádají se zde duchovní cvičení. Zdejší klášter, svědek života stovek řeholníků v modlitbě a práci, se znovu probouzí k životu a nabízí chvíle zklidnění a zamyšlení. Úspěšně se zde vytváří nová tradice česko – německého dialogu, diskusních a kulturních setkání. I Vy, vážení návštěvníci, přispíváte svou návštěvou k obnově této duchovní a kulturní pamětihodnosti.

Legenda k rytině kláštera z roku 1735

1. Ecclesia cum sacello S. Venceslai

– Kostel s kaplí sv. Václava.

2. Conventus – Konvent.

3. Refectorium majus – Větší refektář (jídelna).

4. Aedes abbatis – Prelatura (obydlí opata).

5. Refectorium minus et bibliotheca

– Menší refektář a knihovna.

6. Domus hospitum – Pohostinský dům.

7. Habitatio scholarium – Obydlí žáků.

8. Granarium – Sýpka.

9. Horrea – Stodola.

10. Hortus conventi – Konventní zahrada.

11. Vivarium piscium – Sádka.

12. Macellum – Masný krám.

13. Molendinum – Mlýn.

14. Braxatorium – Pivovar.

15. Villa – Dvorec.

16. Equile – Konírna.

17. Cancellaria – Kancelář.

18. Viridarium – Sad.

19. Taberna – Hostinec.

20. Habitatio officialium saecularium

Zdroj: Dr. Milan Hlinomaz

 

Najděte si dovolenou podle vlastních představ...